Realizátor těchto stránek si během svých vlastních pobytů střádal zápisky. Obsahují zkušenosti, myšlenky, vyobrazují cestu hledání a patření. Těší ho skládání básniček, tuto činnost považuje za formu meditace.

Pokud máš chuť se s některými střípky seznámit, navštiv jeho facebookové stránky.

Zkušenosti návštěvníků s Tmou, která není:

Kde je světlo, nemůže být tma. A tak jsem zhasnul. A byla tma.
Na tenhle okamžik jsem se těšil dlouho. Už před několika lety se ozvalo volání tmy. Pořád však nějak nebyl čas a vhodná příležitost. Ta přišla až nyní v podobě dárku od mých skvělých přátel. Domluvil jsem si tedy přesný termín a začal se těšit ještě víc.
Ten den konečně nastal a já se vydal vstříc nové zkušenosti. Po příchodu na místo mě můj hostitel pěkně přivítal a ukázal mi všechno potřebné. Snažil jsem se všechno zapamatovat a vrýt si do paměti. Hostitel odešel a já zůstal sám. A tak jsem zhasnul.
A byla tma.
V běžném životě se spoléháme především na náš zrak a trochu sluch. Další smysly jako hmat a čich příliš nevyužíváme. Když najednou zrak, jako naprosto dominantní zdroj informací o okolním světě, odpojíte, je všechno jinak. Běžné činnosti jako příprava a konzumace jídla, návštěva toalety, nebo třeba vymáčknutí zubní pasty na kartáček jsou najednou velkou výzvou. Ale taky zajímavou zkušeností.
Čas ve tmě najednou plyne jinak. Spoustu činností máme zafixovanou vůči času. Třeba jídlo. Naučili jsme se, že jíme když je ten správný čas. Když nevíte kolik je hodin, tento zvyk zmizí. Řekl jsem si tedy, že budu jíst až dostanu hlad. Ale hlad pořád nikde. Když tělo nevědělo kolik je hodin, hlad nepřicházel.
Podle zvuků pronikajících zvenku jsem dokázal alespoň přibližně určit zda je den, nebo noc.
Další věc je pohyb. I se sedavým zaměstnáním, jako mám já, je tělo zvyklé na pravidelnou dávku pohybu. Chůzi. Jenomže v místnosti o velikosti 2 x 4 metry včetně postele a sociálky toho moc nenachodíte. Snažil jsem se tedy alespoň cvičit abych tělo nějak zaměstnal.
A pak spánek. Tělo je naučené, že když je tma, tak se spí a vstává se když je světlo. Ale když je tma pořád? První dva dny jsem tedy spal hodně. Vlastně skoro pořád. Každý máme nějaký spánkový deficit a ten jsem postupně vymazal. Potom už tělo bylo tak zmatené a přespané, že naopak nešlo spát skoro vůbec. A když nespíte, máte najednou spoustu času.
V minulosti jsem si přečetl nějaké zkušenosti jiných lidí z pobytu ve tmě. A taky mám nějaké vlastní zkušenosti s různými meditativními a změněnými stavy vědomí. A tak jsem si vytvořil určitou představu jak to v té tmě asi bude probíhat. Realita se od našich představ ale většinou liší. A tak jsem tedy střídavě spal, jedl, cvičil, meditoval a přemýšlel. Ale pořád se "nic nedělo". A začaly přicházet myšlenky pochybností. Proč tu vlastně jsem? Co tady dělám? Dělám něco špatně? A tak podobně. A tak jsem dál střídavě spal, teda už moc nespal, jedl, to teda taky moc ne, cvičil, to trochu víc, přemýšlel, to hodně, a pochyboval, čím dál víc.
Moje drahá žena si někde na internetu přečetla, že každý kdo projde tmou, tak potom dá výpověď v práci, opustí rodinu a zmizí někde v divočině jako poustevník. A tak byla plná obav, když se dozvěděla kam půjdu. Já věděl, že to nehrozí, ale vymluvte něco ženě, když si to vezme do hlavy. Já byl odjakživa spíš snílek a filozof a ona je moje kotva, která mě vždy bezpečně vrátí zpátky na zem. Během pobytu ve tmě jsem si uvědomil jak moc mi na ní a na mé rodině záleží a že je to to nejcennější co mám. Našel jsem tam něco o čem jsem se domníval, že je dávno ztracené. Našel jsem znovu lásku k mojí milované. Takovou tu opravdovou jako na počátku vztahu. Vlastně ještě větší, protože podepřenou mnoha lety společných strastí a radostí. A z toho mám obrovskou radost.
Jak čas strávený ve tmě přibýval, začaly postupně přicházet i těžší chvilky. Z ničeho nic na mě sednul strach. Bezdůvodný. Jevil se až fyzický, jako obrovský temný mrak, který postupně zaplňoval celou místnost. Čím víc jsem na něj zaměřoval pozornost, tím víc rostl a tlačil na mě. A čím byl větší a silnější tím víc jsem na něj obracel pozornost. Čemu věnujete pozornost to totiž roste a sílí, ale to jsem si v tu chvíli nebyl schopen uvědomit. Byl to takový začarovaný kruh a panika stále rostla. Takový stav jsem nikdy dřív nezažil. Jako zlá noční můra, ze které se nemůžete probudit. Takhle nějak se asi musí cítit klaustrofobik, kterého zavřete do výtahu. Nakonec, když už to bylo nesnesitelné, moje mysl, nikoli tělo, jakoby omdlela a pozornost se kamsi rozplynula.
Podobné stavy se ještě několikrát opakovaly, dokud jsem si neuvědomil jak tomu čelit. Zaměřit pozornost jinam. Strach vychází z mysli a když mu nedáte prostor a pozornost, nemá šanci. Obrátil jsem tedy vědomí do svého srdce a tam se ukryl. Vystavěl jsem v něm jakoby pevnou místnost a tu jsem postupně zvětšil na celé tělo, pak na celou místnost, celý les a nakonec na celý svět.
A tam, v srdci, jsem ji našel. Tu, kvůli které jsem do té tmy šel, aniž bych to předem vůbec tušil. Čistou, ryzí a všeobjímající.
Vděčnost.
Ne to, co jsem si doteď pod tím pojmem představoval. Vděčnost, která vycházela z představ mysli o ní. Ale tu opravdovou, ze srdce. Za všechno a za všechny. A pak jsem plakal do polštáře dokud jsem vyčerpáním neusnul. Byly to slzy štěstí a vděčnosti.
Nastalo poslední ráno. Tedy já si myslel, že je už ráno, protože spát už se mi nechtělo. Později jsem zjistil, že byly asi 2 hodiny v noci. Takže v domnění, že je už ráno, vstal jsem a zapálil jsem, pro tento účel připravenou, malou svíčku.
A bylo světlo.
Zvykal jsem si znovu na ten pocit a užíval si ho. Prohlížel jsem si pomalu celou místnost, která byla v uplynulých dnech mým domovem a nyní vypadala docela jinak. Po nějaké době jsem rozsvítil i lampu a pak i větší světlo a postupně jsem si zase zvykal na to že vidím. Měl jsem na to celkem dost času, protože jsem musel počkat do rána na domluvený čas rozloučení se svým hostitelem. Nakonec dorazil a pak jsme si ještě nějakou dobu povídali o všem možném, než jsme se rozloučili definitivně a já se vydal na cestu.
Už před nástupem do tmy jsem se rozhodl, že zpátky domů půjdu pěšky. Je to něco přes 20 km, takže příjemná procházka a dost času na vnímání všech krás okolního světa a přírody.
Celou dobu co jsem byl zavřený ve tmě, bylo prý venku nádherné jarní počasí, teplo a sluníčko. Vevnitř byla tma. To ráno, co jsem tmu opustil mě ale přivítalo úplně jinak. Venku pršelo a mrzlo a nad zemí se válela mlha. I tak jsem ale vykročil na cestu a užíval si každý krok a každý strom. Po pár hodinách cesty se však sluníčko umoudřilo a vykouklo. A tak nakonec cestou došlo i na koupačku v oblíbeném písáku, kolem kterého jsem, samozřejmě úplnou náhodou, mířil k domovu.
Během tohoto nevšedního zážitku jsem se o sobě hodně dozvěděl. A za to jsem vděčný.
Jako introvert jsem nikdy neuměl sdílet svoje pocity s druhými lidmi a tento text je naprostá výjimka, ke které jsem se dlouho odhodlával. Ale slíbil jsem, když jsem tmu jako dárek dostal, že se o to podělím. A i když slova nedokážou zachytit skutečnost, snad jsem vám dal alespoň trochu nahlédnout jaké to bylo.
Jsem kdo jsem, a to je všechno co jsem.
(Honza, únor 2022)



Jsou to už roky, co jsem o pobytu ve tmě slyšela. Věděla jsem, že jednou to musím zkusit a tento rok k tomu došlo. Den před tím, jsem byla na jedné meditaci a vytáhla si mojí kartu "potní chýše". Volala kamarádce, že už se těším domů, protože bydlím v cizině. Ona mi připomněla moje přání pobytu ve tmě,  že mám vlastně ještě čas a mužů toho udělat v Čechách víc, jsem na dovolený a mám čas, tak jsem začala obvolávat pobyty a byl to právě Víťa, kdo první zvedl telefon a měl volno. Rychlá skvělá domluva a druhý den jsem ráno nastupovala do tmy. Všechno mi hezky ukázal a vysvětlil. Věřila jsem mu a věděla, že jsem v bezpečí. Pokoj je pěkný a útulný, praktický a jednoduchý. No a pak to začalo...
Jsem už nějakou dobu na krásné cestě sebepoznání, otázek ohledně sama sebe, lidí a věcí okolo, otázek ohledně světa, naplnění a poslání...Je toho daleko víc a někdy to není nic, ale tma mi ukázala světlo.
Tím chci říct: Jasně,  že jsem se bála. Jasně, že jsem pochybovala a vymejšlela neuvěřitelné, ale nakonec jsem zavřela oči a rychle zhasla. Potom čekáš a čekáš, co se stane.... A věřím, že každému se stane něco jiného. Stane se mu, to co je...
Já ve tmě necítila čas. Nikoho a nic neviděla, ale slyšela krásnou hudbu, kterou tam Víťa měl a nakonec poslechla knížku, která mi na všechno odpověděla a mě dalo všechno smysl a naplnění...
Nejdřív jsem si promluvila s každým koho znám a hledala, jestli je potřeba něco urovnat. Pochopila jsem, že všechno je v pořádku, že o tom to není....
Potom jsem hledala v sobě samotný a mojí minulosti, jestli tam je potřeba něco… ale o tom to taky není…
Pak jsem šla do budoucnosti, plánovala a snila, hledala a vymýšlela, ale nakonec jsem zjistila, že o tom to taky není.
Došlo mi, že je to všechno vlastně jedno. Že všechno je, bylo a bude v pořádku. Že jsem a budu šťastná, ať cokoliv jakkoliv bylo a bude. Přišla na to, že dokonalost kterou hledám a o které mi říkali, že neexistuje… existuje jen jedna dokonalost a tou jsem já sama. Vím, že všechno je v míru a klidu a tak to dál bude. Já vždycky každýmu říkám: "Jeď si to svoje!! " Teď jsem silnější a uvědomělejší, sama v sobě.
Jsem na sebe hrdá. Ve tmě jsem byla od pondělí do neděle. Jedla jen ovoce a vývar na večer. Pila džus a vodu. Moje radosti byly šálek čaje a povídání si s ... všema a sama se sebou ..u čehož jsem pevně držela můj malej latkovej kapesník, kterej byl mým talismanem a dala mu jméno Píďala. Viťa upozorñoval, že když něco ztratíš, tak to už nenajdeš. Jednou jsem ztratila Piďalu, ale naštěstí ho hned našla :-) . Jsem ráda, že jsem si splnila další sen.
Všem vřele doporučuju Víťu a jeho pobyt ve tmě. A tu knížku, kterou Víťa namluvil a taky hudbu si pusťte už první den a ne až ten poslední, jako jsem to udělala já!!!
Děkuji Víťo!
(Veronika, červen 2022)